"The cure for anything is salt water - sweat, tears or the Sea."

 

Výše: John Roddam Spencer Stanhope.

Everyday

13. červenec 2014 | 23.00 | rubrika: Co bylo na Cestě

Sometimes I wrestle my demons. Sometimes we just snuggle.

To tak člověk zas jednou dorazí domu, podívá se do zrcadla... a překvapeně zjistí, že se nějak už nepoznává. 

Varování: Následující text jen jedna velká změť podivností, z níž je třeba se vypsat. Nenárokuje si smysl a příčetnost, obsahuje sprostá slova a vcelku nepředstavuje nic extra hodnotného ke čtení, spíš snahu o zachování si posledních zbytků rozumu... a tak dál.

Pár slov, pár zpráv

7. březen 2014 | 23.55 | rubrika: Co bylo na Cestě

PC250065"Má v srdci mořskou vlnu. Aj, je to tak. V srdci má vlnu. Příliv a odliv jsou pro ni totéž, co pro tebe vyzvánění kostelního zvonu u Naší paní moří. Nedělalo by ti to dobře,žít bez svatých zvonů, otče Angusi: a kdybys musel žít tam, kde žádné svaté zvony nejsou, ani jeden jediný, poslouchal bys je alespoň ve snech, tuhle hodinu a támhletu též, ne, nikdy bys nevěděl kdy či jak, ale něco v tobě by náhle řeklo Psst! A pokud bys je snad nějaký den zaslechl v údolí, nebo na rašeliništi, nebo na úpatí kopce, nebo možná u stájí, aj, nebo ve tvém pokoji ve společnosti knih a světla olejové lampy – nebyl bys snad náhle na nohou, s bušícím srdcem a s očima lasice v tmách, větřící vítr? Aj, ten neklid by v tobě byl, to víš, že ano, a horečka též: a pak, a když ne pak, tak brzo, aj, dříve nebo později, sebral by ses a odešel bys. Následoval bys hlas svého zvonu. Aj, otče Angusi, je to pravda, ty víš, že ano. A to, co je pro tebe vyzvánění z kostelních věží, to je hlas vody a šepot vln a všeho, co je v moři dobého i zlého (mír jemu, dobrému moři; nic zlého o něm neřeknu, ani o nikom, jehož místem snad je) – aj, tohle vše a mnohem víc, to je volání moře pro Maev."

(Fiona Macleod)

V poslední době tak úplně nebyl čas psát – a obávám se, že se to nejspíš zlepší nejdříve po státnicích. Má rebelující bakalářka, dvě práce, tento semestr silně lingvisticky zaměřená škola, chuť neodložit ani mé larpové hobby zcela k ledu (Moytura 2 bude, i kdybych měla dočista pojít a čím jiným si zpestřit konec května a učení na státnice, než De La Bete?) a spousta dalších drobností, kterými se snažím zaměstnat abych neměla čas si uvědomit, že je tu v poslední době pár věcí, který mě vlastně docela dost děsej... ne, nenudím se.

A samozřejmě, jsou tu též plány budoucí.
žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 57x

O změnách a proměnách

21. listopad 2013 | 03.01 | rubrika: Co bylo na Cestě

PB100091Ne, nezapomněla jsem.

Jen nebylo moc, co psát - změna, kterou pociťuji aspoň už tak půl roku. Moje blogovací kariéra je různorodá: začínala jsem s nějakými těmi dávnými blogy plnými básniček, povídek a oblíbených knih. Nic moc osobního, protože deník jsem neuměla psát ani normální, natož internetový. Na střední, především díky jednomu velice působivému důvodu, jsem najednou přišla na to, jak se to dělá. Touha vypsat se byla prostě až moc silná a tak jsem popsala bezmála den za dnem, věci, které možná měly zůstat nerozebrány, jak jsem později udiveně zjišťovala (moje upřímnost občas leze na nervy i mě, ano, díky za optání). Druhý blog, nutný přesun, tentokrát už žádné zastírání, že jde hlavně o deník. Další vypisování vlastní hlavy. Hledět se dá na to jakkoliv, jedno je jisté: že jsem to potřebovala. Naše rodina má talent na to dusit v sobě myšlenky i pocity a já potřebovala najít způsob, jak se tenhle ne zrovna zdravý zvyk odnaučit.

A tak utekla střední, přišla vysoká. Započal se tenhle blog - který, ha, měl být už jiný. Méně deníkový. Vlastně, původně, neměl být deníkový praktický vůbec. Tak se jaksi úplně nestalo, nicméně změna už je zde stejně patrná.  Změna byla i v tom, že tenhle blog už nebyl nijak "utajený" (ha, "utajený" na internetu - o tom se má náctiletá naivita také kdysi poučila), odkazovala jsem na něj poměrně hojně a bez přemýšlení, že si vlastně ani nejsem jistá, kdo to tu všechno z mých známých čte (můžete se ozvat, trubkotlamky, nekoušu). Takže vzato kolem a kolem, tenhle blog byl jistým přechodným stádiem a nějakou dobu jsem si ho řádně užívala.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 56x

Hlášení od Černého jezera

9. září 2013 | 01.15 | rubrika: Co jsem zažila

P9070352Uplynula už nějaká doba, co jsem se přestěhovala do Dublinu, ale stále mi chyběla chuť psát - především proto, že jsem se vyrovnávala se změnou klimatu a všechny dozvuky letošní bronchitidy a angíny se rozhodly opět připomenout. Nicméně už se cítím o něco líp a tak tedy, vzhůru do líčení mého přežívání.

Host Family

Musím zpětně říct, že jsem ráda za své současné ubytování a za to, že jsem nedostala místo na kolejích. Žiju v pěkné, klidné čtvrti ze které bez problému dojdu k UCD pěšky  - a se sympatickou, irsko-novozélandskou rodinou. Rodina je poměrně veliká: tři děti, plus jedno další španělské na výměnném pobytu a pes. A já si to vážně užívám, protože... protože mám prostě ráda pocit domu, který je plný lidí a rodiny, která funguje a nikdy jsem si to asi od rozvodu rodičů neuvědomila víc, než teď. Sourozenecké hádky, diskuze o večerní televizi, snaha o výchovu nezvedeného psa - chápu, že leckoho by to možná nebavilo a většina dá jednoznačně přednost bytu, ale mně možnost zapadnout tak trochu do něčí rodiny vážně vyhovuje. Po pár let strávených tím, že si přes mne rodiče vyřizovali, jak moc se nenávidí, mám vůbec z fungujících rodin takový zvláštní pocit až posvátné úcty, přiznávám.... A mám i svůj příjemný, byť trochu ledový podkrovní pokoj, k němuž vedou pěkné, točité a dostatečně dlouhé schody, které mi v případě potřeby zaručují nerušené soukromí.

Štíří songy a jiné střípky

25. červenec 2013 | 23.45 | rubrika: Obrazy a slova

... nebo alespoň songy, které mi v hlavě zněly při psaní historie minimálně jednoho Štíra.

Třiadvacáté narozeniny jsem tedy navzdory prognózám přežila - dobře, ještě mi tak dvacet pět minut chybí, ale jsem optimista. Zatímco víkend, kdy jsme s Káťou slavily naši pětačtyřicítku (usvědčující dokumentace na stále stejném místě), se vydařil nadmíru, tenhle týden byl celkově mizernej. Hned v pondělí jsem zjistila, že nemám mobil a příběh o tom, jak se ztratil je tak naprosto neuvěřitelnej, že mám pocit, že se opravdu někam musel teleportovat. Ztráta mobilu mě štve dost (jó, to byl nápad, koupit si něco, kde budu mít i dobrou mp3 a čtečku), ztráta čísla a kontaktů ještě o dost víc. Neb číslo je v současnosti na kdejakém dokumentu... a díky tomu jsem zas měla více bankovních návštěv, než mám za to, že je zdraví prospěšné.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 39x

Vivian Vande Velde: Book of Mordred

17. červenec 2013 | 13.17 | rubrika: Co jsem četla

imagesArtušovská legenda je mou dlouholetou zálibou, jak ví snad každý, kdo tenhle blog čte. Dostala mě k oboru, který studuji a byť už dávno netrávím všechen čas zkoumáním poměrů raně středověké Británie, jako tomu bývalo na základce, stejně občas neodolám a do jejích hlubin se zase ponořím. Stále mě ostatně nějak pronásleduje i po svém - na LARPech se pomalu měním na univerzální CPko, co vylézá z vody a distribuuje meče (jestli ono to nebude tou přezdívkou, co?), když už to konečně vypadá, že mám příštích pár měsíců v Dublinu kde bydlet, tak při pohledu na mapu zjistím, že hned vedle Avalonu... zkrátka a dobře, je to definitivní element v mém životě a já si nějak nestěžuji.

A kniha, kterou jsem přečetla teď o prázdninách, Book of Mordred, tuhle obsesi zas trochu popostrčila. Protože, ač recenze na ní byly různorodé - a mně se snad podaří vysvětlit, proč si myslím, že tomu tak bylo - zařadila se pro mě tahle sympatická knížka mezi mé nejoblíbenější verze legendy vůbec.

Proč, to hned zjistíte.

Prvotní nápad

A tak jsem řekl siru Malorymu: "Thomasi, popsal jsi dobrodružství sira Galahada i La Cote Male Taile. Věnoval si jednu celou knihu siru Lancelotovi, Tristanovi a Garethovi. Co sir Mordred?"
"Mordred?" řekl. "Mordred poštval rytíře proti sobě a způsobil zkázu Kulatého stolu."
"Pravda," uznal jsem, "Ale před tím vším, i on zachránil svůj slušný počet krásných dam a měl pár svých "dobrých" dobrodružstvích, musíš uznat. I když o tom nemáme zprávy, víme přece, že musel být znám jako šlechetný a čestný rytíř, jinak by si ho ostatní nevybrali namísto Artuše."

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 63x

Výbava kronikářova

13. červenec 2013 | 02.16 | rubrika: Kreaturivita

Narozeniny se mi blíží a do čeho praktičtějšího vrazit prachy, než do výbavy na tábor, že:

P1030530

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 40x

Valkýra - 4/4

30. červen 2013 | 22.55 | rubrika: Valkýra

valkyraDen jedenáctý

... byl mým dnem zotavovacím.

Pro začátek jsme si ráno dali zase jednu poradu. Král je stále nemocen. Několik drzých lidí nás chtělo nahnat makat do dolů, naštěstí se nás však zastali cechmistři. Od toho jsou tu přece jiní.

Jinak jsme se toho moc nedozvěděli. Jo, jasně, zjistili jsme, proč se sem žene ta červenavá záplava kobylek – prý tu kdysi fakt hodně dávno žili - a že maj proti nám výškovou, váhovou a nevím jakou ještě výhodu, ale jinak jsou vlastně úplně stejní (osobně mi toto vyjádření přijde nepříliš logické, ale...), že po smrti se sami zpopelní a zbyde po nich černá kulička (takže až jich zpopelníme moc a moc, mohli bychom si zahrát kulečník... pokud tu tedy nějaká hra jako kulečník existuje)... ale vzato kolem a kolem – CO že jsme se to vlastně dozvěděli?

Ale tak dobrá, to že v lese střežej nějakej černej kus šutru se za podstatnou informaci považovat dá. A taky samozřejmě to, že dobyli Trpasluj. Při tomhle zjištění mě zamrazilo – trpaslíci mi byli věru sympatičtí a byli si tak jistí, že se ubrání...

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 36x

Valkýra - 3/4

18. červen 2013 | 09.17 | rubrika: Valkýra

valkyraDen osmý
Tenhle den měl pro mě velmi osobní význam. Od tohoto dne se totiž mé vlastní postoje začaly měnit.

Do Eustachu přišlo pár zbloudilců, mezi nimi i žena, jež se stala mou dobrou přítelkyní, žel bohům na dobu velmi krátkou. Jmenovala se Velvet a stejně jako já se živila řemeslem válečným. Doprovázel jí její dlouholetý společník, podivný muž, který byl podivnější než jsme tušili - patřil k děsivým živoucím mrtvým. Tehdy nám taková myšlenka ovšem nepřišla ani na mysl.

Spolu s nimi dorazila i povedená dvojice uctívaček bohyně Atargash, Lila a Freya. Seznámila mě s nimi právě Velvet – a stejně tak s jejich plánem, chtěly si totiž v Eustachu zřídit obchodní činnost, ale chyběla jim nějaká ta základní finanční podpora. No a stará dobrá Vivien, dobrák od kosti (haha), se rozhodla stát jejich sponzorkou.

A že se to vyplatilo. Lila a Freya sice poněkud neochotně opustily svůj původní plán – byly velmi zběhlé v přípravách nápojů lásky, leč zkroušené, líné a nepříliš romantické obyvatelstvo eustašské jevilo o milostné oblasti života zájem žel pramalý (až na toho Velvetina chlapíka, ten by vše nejraději vyluxoval sám). Rudý půlměsíc (tak se jejich obchod jmenoval) tedy okamžitě obrátil a soustředil svůj zájem na produkci léčiv a nejrůznějších pochutin, což zaznamenalo velký úspěch. Již během prvního dne byly tržby značné a postupně jen narůstaly. Poprvé v životě jsem o sobě mohla hovořit jako o majetné a Velvet jakbysmet.

Ne, že by nám to tedy v takové pustině, uprostřed zoufalé války o přežití, k něčemu bylo.

Valkýra - 2/4

16. červen 2013 | 10.06 | rubrika: Valkýra

valkyraDen čtvrtý

Ani nemůžu uvěřit, že tady v Eustachu jsem pouze čtvrtý den. Tolik se toho stalo!

Ráno se nám zase zhroutila celá tajná služba. Nevím, jak to vlastně bylo s tou jejich objednávkou. Nevím, jak to bylo s Chandřinou smrtí. Nevím, proč nám tu chodí cosi kdosi a atakuje vesničany. Nevím, a popravdě to ani vědět nechci.

Ale až příště zas budu chtít jít někam sama, asi si to dobře rozmyslím.

...

Zrovna nám začínal cechovní výcvik, když se zjevila Hel, a přímo před nosem nespokojeného Garetha si nás, valkýry, odvedla stranou. Nejprve jsme si vyslechly velmi působivý projev na téma "Chlapům se nedá věřit, ale využít se daj," který si Mary a Eil zřejmě vzaly za bernou minci na zbytek svého života. Co se mně týče – nevím, nikdy jsem se nerozhodovala, jestli někomu věřit podle toho, zda je to chlap či ženská. A nějak jsem s tím nehodlala začínat. Nic jsem ovšem neříkala, neb jsem jednou slíbila Hel poslouchat a chtěla jsem to dodržet. A poskytovat těm dvěma další důvody k osočování se mi také nechtělo. Pravda, tenkrát jsme ale ještě držely docela pohromadě.

Druhá část Helina výkladu byla zajímavější, neboť jsme se naučili několik obranných formací pro případ, že by bylo nutno krále chránit. Na to nám Hel sdělila, že nás na několik dní opustí, protože jí král pověřil soukromým úkolem a rozloučila se s námi.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 52x